Papajana Kamínkovi

Vnímám tě, dýchám,
a jako vzkaz z jiného času,
píšu ti milý, nádherný, můj,
píšu ti o lásce, jediné, jedné,
o lásce bez hranic, dopis ti píšu.

O stovkách protnutí,
o tobě ve mně,
o nás dvou v sobě.
O danosti věcí,
o smrti v kráse,
o každém nádechu,
za který děkuju,
že mi byl dán
blízko tebe
a v jednom rytmu.

A srdce naruby
obracím pro tebe,
s větami nad námi,
s takovou hloubkou,
že jen víly bez víry
mohou je tlumeně,
velice tlumeně
zpívat v den svatební.

Hladím tě ve vlasech,
v tvé vůni plavu,
tvá stehna, prsa,
i z nich bude prach…
A proto nádech, výdech a nádech…
všechno je správně…..
vteřiny, hodiny, iluze času..

Čekám tě, přijímám,
z jiného prostoru,
z jiného místa,
čekám tě, vnímám,
celým svým tělem,
celou svou duší,
hranic to nemá.

V předtuše strachu,
šedi a strachu
mohla bych křičet,
mohla bych plakat,
ve vizi Kálačakry,
mohla bych tančit,
jen volně dýchat…

V předtuše pravdy
klečím ti u nohou
s obrovskou nadějí,
že ty jsi tím pravým,
učitelem, mužem…
Žíly jsi naplnil,
plíce jsi naplnil,
ve snech a vizích,
cest je vždy víc….

I ty tušíš, mluv….
správné je teď,
správné je tady,
a já touhou šílím……

To,co ti nabízím,
je o velkém tichu,
o protnutí světů,
o velkém tichu...
ale ta síla,
spojuje zemi,
spojuje oblaka,
spojuje, pálí....
spaluje, pálí....

Dny s tebou jsou moc krátké a dny bez tebe moc dlouhé.

Jsi mým středem, milý.
Pronikám tebou k sobě,
učím se lásce, učím se víře,
důvěře učím se...
a přitom pláču.

Ty jsi mou knihou,
poprvé rozumím,
slova a symboly
ukládám bezpečně
do tkání, nervů.


Ty jsi mým středem,
ticho a prázdno...
tak jsem to chtěla...
bez času, myšlenky.

Protékáš mnou ve vlnách,
žilami proudíš,
plníš mé plíce,
brníš mě v záchvěvech.

Do tepla oděná,
do tvého tepla,
do tvojí síly,
do tvojí krásy
vrním a pláču.

Opouštím prostor,
bez času plynu
pod tvými doteky,
pod hlasem, dechem.

Jsem součástí lásky
když přijímám tě....milý
osvícená, svítím....

Být tvojí ženou je nádherné!
Být tvojí ženou znamená mít možnost být chráněna.
Být tvojí ženou znamená, že můžu nad sebou cítit váhu nádherného mužského těla.
Být tvojí ženou je krásné, protože se ti mohu dávat a přitom tě přijímat. A to se mi moc líbí :o)
Být tvou ženou znamená být milována tak dokonale, že z toho opouštím své tělo a vcházím do tvého.
Být tvou ženou znamená mít spoustu síly, někdy mnohem víc, než si myslím.
Být tvou ženou znamená vnímat intuitivně, instinktivně, jak se cítíš, co bys chtěl a nechtěl.
Být tvou ženou znamená v úžasu sledovat dokonalost každého okamžiku.
Být tvou ženou znamená nechat si několik hodin bez přestávky říkat ty nejkrásnější věci.
Být tvou ženou je krásné pro sny, které mi dovoluješ mít.
Být tvou ženou je krásné pro nedočkavé brnění, které mi proudí tělem, už když slyším tvůj hlas.
Být tvou ženou je krásné, protože pro každou mou laskavost máš slova díků.
Být tvou ženou je krásné, protože mi dovoluješ objevovat tvé i mé kladné stránky.
Být tvou ženou je nádherné, protože naše těla spolu dokonale voní.
Být tvou ženou je úžasné, protože mě láska k tobě nutí být lepší.
Být tou ženou je krásné, protože jsi mě vyléčil svou láskou.
Být tvou ženou je krásné, protože jsi moudrý.
Být tvou ženou je krásné, protože mě miluješ takovou, jaká jsem.
Být tvou ženou je dokonalé, protože není třeba o ničem pochybovat.
Být tvou ženou je výjimečné…
Být tvou ženou je radost....

Tssssss, miláčku,
neznáš mé výkřiky,
výkřiky o pomoc,
neznáš mě bez dechu,
možná tak z krásy....

Neznáš mou sílu,
obrovskou sílu
mraky to trhá.. 
smířenou neznáš mě,
neznáš a nesmíš znát.

Pššššš, muži můj,
zase mě chytni,
pevně mě chytni,
zkroť si mě sebou!
Vnímám to všechno,
v záklonu chvěju se,
pod tvými rameny,
silnýma rukama,
nádherným břichem,
pod stehny z mramoru.

Všechno to vnímám,
z tvých prstů křičím.

Nenech mě samotnou,
vezmi si všechno,
do sebe vezmi si.

Chci vidět žíly,
chci slyšet dech,
kousat a pít,
dotknout se tebe,
dotknout se času
toho, co měří
ne smysl života

v nás....

Rozsvítils....
moc ti chci šeptat....

Když nemám sebe,
když nemám dech,
když skutečnost
překoná sny,
když křičím o pomoc,
o sevření v extázi,
pro lásku, prozření,
pro touhu, žízeň,
když pocítím uvnitř
význam všech věcí,
které se staly
a mají stát,
když s hlubokou pokorou
přijmu svou smrt,
už prostě smím,
když nejsem, splývám,
pronikám.... přijímám
nádheru ženství
skrz mužskou krásu,
vždycky jsi poblíž,
úplně poblíž...
Kamínku, lásko....

Rozpuštěni v čase,
propleteni v sobě,
nemáme slov....

Prodýcháni na dno,
propojeni v jedno,
ztrácíme hranice......

Věříme, doufáme,
zpíváme, tančíme
v přijetí.....

Pláčeme štěstím
křičíme slastí
vroucí........

Vím, že se Ti můj dnešní dopis asi nebude moc líbit, Kamínku. Vím, že nemáš tyhle řeči rád. Myšlenky, co k ničemu nejsou. Mívám je. Opravdu jen malinko, ale někdy to přijde. Jako ten rybář utíkající po břehu do tepla svého iglú, jež už tuší, že se mu to nepovede. Jako když tě nečekaně uchopí bolest a srazí na zem. Projede mi vždycky vlna mrazení přes celá záda, do mozku se mi zaryje ostrý střep, na vteřinu ochrnu, oněmím, padám, nedýchám, umírám. Před očima mi proběhne celovečerní vteřinový film všech míst, která jsme spolu protančili, místa, kde jsme se milovali, líbali a opouštěli svoje těla. Tisíce okamžiků naprostého štěstí a Tvé nádherné prsty na mé holé kůži... scenérie zimy, jara, léta, podzimu....tisíce momentek uložených v mé paměti...pokoj vonící tyčinkami a Tebou, Tvoje dřevěná úzká postel a nekonečné teplo v každém nervu...prohnutá záda, bezvědomí, bezpečí.....neuvěřitelný smrtící strach, když na chviličku netepeš....a pak...ještě to všechno největší, na co nemám slova, co jsem ještě neviděla v žádném filmu, nečetla v žádné knize, dokonce ani nezaslechla v žádné hudbě...něco, co předčí ticho...že víš?  Kdybych tohle všechno ztratila, nebylo by.... nemám na to žádné léky...nemám, jak to dopředu léčit....nenapadá mě žádné ale, jediná věta na obhajobu.....až se bojím, poprvé až k pláči bojím...bez sebemenší pochyby kladu v těch chvílích lásku na úroveň smrti..čistotou, průzračností, daností a silou, touhou, strachem z nepochopení, z konce....vím, že to asi neslyšíš rád....přesto Ti to píšu....komu taky? Miluju Tě.

Rozsvěcuji dlaně své,
pro Tebe, můj milý.
Rozsvěcuji oči své,
pro Tebe, můj drahý.


Otvírám a přijímám,
bez otázek přijímám
oheň, vodu, zem
bolest i slast bez dechu.


Myšlenky, doteky, Tebe,
pochyby, bezpečí, sebe.
Stopy, hluboké vrypy
v mozku i v kůži.


Velkými písmeny, bojím se číst
Tvé krásné jméno, vůně tvá
a já v ní oděná.....
nepláču, tančím......

 JANIČKA

20.9.2010 – 10 let
Ráno po probuzení v jedné posteli:
"Kubo,radši na mě nemluv, smrdíš jak totalita?" 
"Cože? Totalita?"
"No,teda vlastně toaleta."

20.4.2010 – 10 let
Babička v autě:
"K...va! Černá kočka přes cestu!"
Chvíle napjatého ticha, kdo zareaguje..
Kuba zabrán do hry, nevnímá, Janička po chvíli:
"Babičko, ty jsi tak pověrčivá!"

25.8.2008 – 8 let
"Co v mojí posteli nedělají moje polštáře?"


22.5.2006  – 6 let
"Mami, miluješ mě?
"Ano, Janičko."
"A milovala bys mě, i kdybych byla nižšího původu?"


12.11.2004  – 4 roky
Janička v posteli, táta u PC.
"Tati, pojď ke mně."
"Nemůžu."
"Proč?"
"Mám hlavu plnou nápadů."
"Tak pojď ke mně, tady se uvolníš."

14.7.2004  - 4 roky
"Janičko, postavil jsem ti garáž na auto."
"Tatínku, ty jsi tak šikovný člověk."
"Maminko, ty jsi tak krásná...ty máš tak krásný tričko."

18.5.2004  – 4 roky
Při utírání zadečku na WC směrem k mamince:
"Vždyť ty nejsi, vílo."
"Co to meleš,Tavinko?
"Slunce mě dusí."

26.3.2004  – 4 roky
Janička z postele:
"Mami, pocem."
"Nemůžu, kojím."
"Tatí, pocem."
"Teď nemůžu."
"Ty taky kojíš?"

22.1.2004  – 4 roky
S hlavou zvednutou k ZŠ, kde pracuje maminka:
"To je neuvěřitelný!"
"Co?"
"Ta škola."

7.1. 2004  – 4 roky
Při sledování maratónského běhu:
"Ten má hezký tělo,viď?"

9.12.2003  – 3 roky
"Tati, já pláču..."
"Ty pláčeš, Janinko? A co se ti stalo?"
"Něco důležitýho."

2.11.2003  – 3 roky
Táta: "Hele, Janičko, hleď si svýho..."
"Tati!?"
"No, co je?"
"Tati, já nemám žádnýho svýho."

31.10.2003  – 3 roky
Janička z postýlky:
"Mami, pocem!"
"Nemůžu, spinkám.
"Nemůžeš spinkat ve velký postýlce!"
"Ale Janičko, všichni už spinkají – babi, děda, Markétka, Pája...."
"Mami, nedělej to!"
"Co nemám dělat?"
"Nedělej to!"
"Co?"
"Nedělej si ze mě srandu!"

3.10.2003 - 3 roky
Sousedka na chodbě ke svým dětem:
"Padej ti říkám, padej!"
Janička u stolu:
"A dětičky padaly a padaly a říkaly padám, padám..."

30.9.2003  – 3 roky
Při kakání:
"Já se bojím!"
"Čeho se bojíš, Janičko?"
"Hovna."

5.6. 2003  – 3 roky
"Tavi, jestli si neuklidíš ty hračky, nepůjdeš na písek!"
"Neříkej to,tati!"
"A co mám říkat?"
"Říkej koloběžka."

21.5. 2002  – 2 roky
Po chvíli pozorování neúspěšných pokusů u PC:
"Maš poblem, tato! Nejde zuk."

KUBA 

 10.8.2010  – 6 let
Večer v posteli: "Cigarety jsou hnus. Jen špína a prach."
Po dalším povídání o rakovině:
"To je něco, kolika věcí já se už bojím.... Bratří Grimů, rakoviny...."

26.6.2010  – 6 let
Večer v posteli: "Mami, víš, proč jsem dneska tak strašně křičel, když jsem spadl z kola?"
"No...asi tě to bolelo, ne?"
"To ani ne, ono to moc nebolelo, ale děti přeci vždycky brečí, když spadnou z kola...." 

12.5.2010  – 6 let
K Janičce: "Tfuj, tobě tak smrdí nohy....že bych se z toho pokakal.... a když se já pokakám, tak smrdím jako noční buvol!"

9.3.2010  – 6 let
Z rádia:
"Je osm hodin."
"No, to jste nám toho řekli..."

8.3. 2010  – 6 let
Při televizní reklamě:
"Oslav narozeniny svýho křečka...Staropramen, žiješ jen jednou..."
"No já teda ne."

19.2. 2010  – 6 let
Při hokeji Rusko – Slovensko (ZOH 2010 – Vancuver)
"Tati, komu fandíš?"
"Slovákům, když jsi ještě nebyl na světě, byli jsme s nimi jeden stát."
"Já vím, já vím – jmenovali jsme se Československo, pak jsme se rozpůlili a z nich se stal měsíc ...."

16.5. 2009  – 5 let
"Mami, vy mě s tatínkem milujete,viď?"
"No jasně, Kubíčku." 
"A víš co miluju já?
Chleba, máslo, na to šunku s vajíčkem, k tomu čaj, ležet v postýlce a koukat na pohádku, to miluju!"

15.5. 2009 – 5 let
Při titulcích k filmu:
V českém znění: Vojtěch Rohlíček .....
"Cha cha, Vojtěch Rohlíček, to miluju ...!"

3.4. 2009  – 5 let
"Do lesa už nikdy více nechci ... "
"Proč, prosímtě?"
"Protože je tam zima a zatoulal bych se."

3.3. 2009  – 5 let
Na vycházce se sestřičkou:
- "Kubo, půjč mi už ten klacek. Taková byla dohoda."
- "Jó....dohoda je dohoda a změna je změna..."

2.3. 2009 – 5 let
-"Jakube, vezmi si kapesník a vysmrkej se!"
- "Brzdi, mami! Brzdi!"

18.12. 2008 – 4 roky
Po příchodu domů:
- "Kubo, umyl sis ruce".
- "Jasně, copaks to neviděl?"
- "Ne, ani neslyšel."
- "Hmm, tak to budeme muset k doktorovi, když neslyšiš ..."

3.12. 2008 – 4 roky
Před odchodem k babičce:
- "Mami, někdy když jsem u babičky, tak se stydím."
- "A proč by ses styděl?".
- "Mozek mi to najednou napomíná, abych se styděl. A kosti mi to taky napomínaj."

28.11. 2008 – 4 roky
Při sledování fotbalu v TV:
- "Ty se teda maj ... Škoda, že tam nemůžeme být taky. Aspoň bysme si trošku zaběhali."
Po 10 minutách:
- "Co si tam tak poběhávaj?! Mají kopat ne?!"

22.12. 2007 – 3 roky
Při parkování: –
"Tati, ty auta tady parkujou jako falešný prdelky ..."

18.8. 2007  – 3 roky
Při cestě autem – na hocha svítí z jeho strany ostré odpolední sluníčko a on se sklání do středu auta, co mu pásy dovolí a po chvíli neúspěšných pokusů:
- "Kdo si se mnou vymění vobličej?"

 30.6. 2007 - 3 roky
- "Mami, už vím, co je vesmír".
- "Ano? Tak mi to řekni".
- "Je to koule"
- "A jak vypadá?"
- "Je bílá, ale já bych chtěl, aby byla červená..."
- "Vesmír si můžeš představit jak chceš. Tak si zkus představit, že je červený ..."
Chvilku mlčí.
- "Já už si to představuju..., ale je furt bílej..." 

 23.6. 2007 - 3 roky
Mamí: "Á, tatínek poslouchá ambient". (net radio)
- "Ale tahle hudba se mi nelíbí .... – to je jako když se svlíká had ..."


23.12. 2006 - 2 roky
"Kubíčku, to je krásný obrázek!"
"To je takový divoký, to bys nemohla papat."

Tak dnes o odloučení, miláčku... Můžu Ti vyprávět dva příběhy a budu Ti je vyprávět, muži můj. První je o ženě silné, která si dobře uvědomuje nutnost odloučení a vnímá ho jako možnost prožít svou lásku a touhu ještě v jiných rovinách. Je krásná a úžasná a vědoma si své síly. Bere věci tak, jak jsou, neulpívá, přijímá. Vzpomíná na svého milence každé ráno, když procitne a každý večer, když uléhá ke spánku. Někdy si na něj vzpomene, když je postavena před úkol, který by lépe příslušel jemu. Nepochybuje, je si jista sama sebou.Nebývá jí zima, silné ženě s vědomím vlastní síly... Muži se o ni neperou, protože je silná a vše je jisté. Bude tam vždycky pevně stát na svých pevných chodidlech a bez velkého překvapení přivítá po dlouhém odloučení svého milence spokojeným úsměvem, otevře mu dveře a podá polévku....

Můj druhý příběh je o ženě silné, ale zranitelné, křehké, napůl vílího původu. Přijímá svou něžnou ženskou intuicí nutnost odloučení a vnímá ho jako možnost prožít svou lásku a touhu ještě hlouběji, dokázat svou krásu a čistotu. Je krásná a úžasná a vědoma si své lásky. Snaží se, ze všech sil se snaží, brát věci tak, jak jsou, neulpívat, pouze přijímat. Vzpomíná na svého milence každé ráno, když procitne, to se s ním v duchu vášnivě miluje, pak po celý den, při každém slově a vždy ji znovu pobaví, že mluví a přitom myslí na jeho ruce, vlasy, hlas, vždy je  znovu donucena se smát té síle, s níž po něm touží. Každý večer, když uléhá ke spánku, hladí ho dlouho v duchu po vlasech, miluje se s ním něžně a unaveně, voňavě, do spánku....  Často pochybuje, není si příliš jista sama sebou, protože byla mockrát bita. Bývá jí zima, něžné víle s něžným vědomím zváštní ženské samoty... Muži se o ni perou, protože budí dojem, že je třeba ji chránit a vlastnit a nic není jisté. S obrovským štěstím a pláčem přivítá po dlouhém odloučení svého milence bláznivým tancem, pevným objetím, schoulením a pak....

Že je mezi nimi jen maličký rozdíl?

s každou myšlenkou na Tebe se zastavuje čas. Nebo spíše jako by náhle uvnitř mě přestal zcela být. Nebylo nic a už nic nebude. Zůstává jen naprosto bezpečný klid s Tvou ohromující vůní. Vždycky se jí nadechnu celým tělem, každým nervem, každou buňkou. Celá se tou sílou naplním a pak jen držím. Jako váza plnící se vodou. Jako voda, ano, to jsi Ty nebo já, čisté proudy vody, co se slévají v té chvíli už bez myšlenek, v soubytí, souznění, spojení na tom nejhlubším místě. Pokračujeme pak jako jedna energie dál v podobě pramínku, který se bojí zesílit, protože si je vědom své potenciální síly, ale přesto se to děje,  přesto se zintenzivňuje a my už zcela pohlceni drkotáme v tomto světě zuby a držíme se jen druhého, to jsou ty chvíle, kdy někdy až prosím o pomoc, aby mě ta ohromná vlna nerozmáčkla. A Ty jsi vždycky tady, tvoje ruce a silné objetí, jež ujišťuje o bezpečí. Schovaná pak většinou pláču. Oba víme proč, znáš význam mých slz. Když se do slz člověk směje, očišťuje se.

Když nejsi se mnou, děje se to vše úplně stejně, jen držím Tvé srdce v dlaních, hladím ho a jemně na něj dýchám. Je tohle všechno láska? Protože pokud ano, nemůže být láska protipólem nenávisti. Tenhle pocit, tenhle proces nemá žádný protipól, žádný opačný směr. Tady není místo pro boj, hledání pozic, strategie. Tohle buď je, nebo není.

Každé ráno, když se probudím, každý večer před usnutím v duchu děkuji životu, že mi dal možnost setkat se s Tebou, čaroději.  

Viděl jsem oceán,
hned vzal jsem ho do dlaní,
v rukou mi šploucháš, Lásko moje.
Chtěl bych být pro tebe Nebe.

Hodinu jsem tančila, svobodně a v sobě sama, s myšlenkami na Tebe a teď bych Ti ráda řekla, milý můj..... Jaké je to být Tvou i bez Tebe...

Korálky času dávno se mi rozsypaly, všechny jsem je rozházela, miluju čistotu, prázdný prostor... nebojím se ničeho kromě bolesti svých dětí...

Kladeš roky jednu nohu před druhou, zmocňuješ se věcí, hraješ role, které jsou Ti dány, vědomě podléháš, vědomě bojuješ...a kdesi vzadu maličká zásuvka, o níž se nemluví, v ní obraz štěstí, bezpečí a lásky... Vždycky víš jasně, když se jí dotýkáš, ale... není tu nikdo, kdo by rozuměl...

No a pak... šla jsem za Tebou, ten pocit mnou projel, na vteřinku, zase stydlivě zmizel...pamatuju si překvapivě každý detail, dokonalý obraz...čeho?

Pak o mnoho tisíc hodin později hladíš mě po vlasech, přitahuješ k sobě a bereš si, dávajíc... a já jistojistě vím, že Tvá jsem, protože to jsou ty ruce, to je ta vůně, to je ten klid, to je ten domov uvnitř mě, zásuvka dokořán, poprvé se nebojím a jen držím.. protože všechny ty vteřiny se stávají součástí mé mysli, mého těla, mého života....rozumíš? Součástí života... a už se nikdy nevzbudím stejná, vždycky už Tvoje. Někdy člověk vidí něco, co změní jeho způsob nazírání věcí, vidí všechno z jiného úhlu, změní se v podstatě, v základě a jako by si splnil sen, může dál už mnohem klidnější.

Úplně jinak kladu jednu nohu před druhou, úplně jinak dotýkám se věcí, úplně jinak hraji své role...
Ať tu budeš, nebo ne... Protože Ty odejdeš a já tu zůstanu... Tvá... Čistý již vstoupil a jiného netřeba... Hladím Tě bez myšlenky...

Představte si, že se jednou v noci vzbudíte, chvíli jen tak mžouráte do tmy, pak zase zavřete oči, uvolníte naprosto tělo a v tom okamžiku vám zcela jasně dojde, že všechno, co jste do dnešního dne zažili, nemá vaši vůni, že vám to jen proteklo rukama a nezanechalo nic, kvůli čemu byste mohli obrátit obličej ke slunci a nadechnout se ho.

Teď jen tak ležíte a nejde s tím vůbec nic dělat. Ale vy nechcete litovat, nechcete smutnit, a tak si začnete představovat, jak by mělo vypadat to ONO, co by změnilo váš život. Muselo by to jistě být tak zvláštní, velké a mimořádné, aby to mohlo přinést změnu. Možná by to ani rozumem nešlo přijmout. Kromě těchto silných energických a živelných vlastností, muselo by to být teplé, možná až vroucí, muselo by to být jemné a příjemné na dotek, nejlépe, kdyby to bylo voňavé. Muselo by vás to přitahovat a možná že až trochu fascinovat. Muselo by vás to naprosto uklidňovat, abyste mohli být sami a přitom si už nikdy nepřipadali sami... Pokud jste žena, mělo by vás to maličko převyšovat, abyste cítila možnost klidného odevzdání se do bezpečí moudré síly. Pokud jste muž, mělo by vás to možná přitahovat silou, která nutí k ochraně a také k touze po bezvýhradném přijetí a spočinutí v prostoru bez myšlenek. A dojde vám zatím zcela mlhavě, náznakem, že někde blízko vás vnímáte občas takovou energii...

Pak zase usnete, a když se vzbudíte do bílého dne, vstáváte už jako někdo jiný. Berete pomaleji a opatrněji věci do rukou, dýcháte pomaleji a klidněji. A pod tím vším cítíte mírné zvláštní vzrušující napětí z toho, že už to nikdy nebude jako dřív. Že nezačíná další ze stejných všedních dnů, že jste se rozhodli zažít jiný život. Nevíte, na jak dlouho, nemáte ani nejmenší představu o konkrétní podobě té změny, toho zážitku. A ani nikam nespěcháte, protože víte, že to přijde.

Díváte se lidem do očí stejně jako vždycky, ale dnes je to přece jiné. Nesmějete se tolik, prohlížíte si je pozorněji a možná jim víc nasloucháte, aby vám třeba neunikl náznak té změny, která může být schovaná kdekoli. Den, týden proběhne a náhle jdete po chodbě a ten, kdo jde vedle vás, s vámi mluví, říká velmi silné a živelné věci, které jste ještě nikdy od nikoho takhle říkat neslyšeli, a vy se zastavíte, podíváte se mu do obličeje, jemného obličeje plného mužské síly, podíváte se na jeho ruce a představíte si, jak by vás ty ruce držely a možná i hřály, jak byste se klidně odevzdali... Cítíte zvláštní klid. Lehce a nenápadně se přiblížíte a přivoníte si opatrně a možná i pro jistotu... a trochu se vám zamotá hlava, protože je to přesně ona vroucí fascinující vůně, kterou jste si představovali, jde-li si vůni představit.

A až potom si uvědomíte, že to, co cítíte, ani rozumem nelze přijmout. Že je to prostě nepřijatelné. A tak se jen tiše rozloučíte, úplně jinak než kdykoli předtím a odcházíte vlastně rozpačitě s tím rozumovým NE a živelným ANO, ten klid zůstává, ale daleko silněji cítíte to vzrušující napětí v každém kousku vašeho těla. A tušíte, že od tohoto okamžiku se váš život začne měnit...

Brní mě ústa,
na ramenou sníh...
Jak dýchá kámen?
Bože, jsi-li, pomoz!

Plníš ta staletí,
plníš ty chodby
hlasem svým – pláču...
Jak tepe kámen?
Bože, jsi-li , pomoz! 

Tak strašně se bojím,
strach, který miluje,
Zpíváš a trháš mě, 
mou paměť, mé hráze.

Tak strašně tě miluji,
že ve vodu měním se
a ty padáš do mne….

Oblázku, kamínku....
zpívej ! 

Nepouštím tě jaro,
nepouštím k svým dveřím,
nepouštím tě léto,
nepouštím k svým dlaním.

Nepouštím tě milý,
nepouštím tě k srdci,
nepouštím tě drahý,
dovnitř ani ven.

Křídla se lámou,
strašně to bolí,
trháš mi hráze,
a pálíš se sám.